Předsedkyní spolku Psí život, z.s. je paní Jarmila Pávková. Spolek sídlí v Praze na Smíchově.
Proč jste se rozhodla založit spolek na ochranu zvířat?
Zvířata jsem vždy milovala. Od malička jsem domů nosila nalezená a zraněná zvířata a doma v pražském bytě jsme měli takovou skoro minizoo. 😃 V dospělosti jsme si se „stejně postiženými“ kamarádkami řekly, že bude dobré z těchto našich aktivit udělat oficiální činnost. Máme tak šanci pomáhat mnohem efektivněji, můžeme také na pomoc zvířatům získávat finance a tím pomáhat více a lépe.
Kdy jste spolek založila?
V květnu roku 2014. Za rok tedy oslavíme 10 let činnosti.
Kdo všechno se na fungování spolku podílí?
Na fungování spolku se samozřejmě podílí více lidí, celkově je nás tak 30. Já vše řídím a koordinuji a mám pár nejbližších kolegyň a kolegů. Ti mají na starosti jak přímou pomoc zvířatům a práci v terénu, tak provoz našeho dobročinného e-shopu. Starají se také i o další aktivity spojené s fungováním Psího života – fundraising a rozvoj vztahů s dárci, koordinaci našich akcí pro klienty i veřejnost, převoz zvířat, krmiva atd. Do našeho týmu patří samozřejmě i veterinářky a veterináři. Máme dvě hlavní kliniky se kterými spolupracujeme a doktorky od nich chodí pomáhat i jako dobrovolnice na naše očkovací akce pro zvířata od lidí bez domova. Nesmírně si vážím pomoci všech našich dobrovolníků, kterých máme na dvě desítky.
O kolik zvířat se momentálně staráte?
Vzhledem k tomu, že nejsme útulek, ale spíše terénní služba, není jednoduché na to jednoznačně odpovědět. Na naši pomoc zvířatům od lidí bez domova jsou navázány stovky klientů, kteří žijí se svými zvířaty na ulici, ve stanech, na ubytovnách apod. Ale zrovna tento týden řešíme dva akutní případy psů – pejsek Pinďa, který měl velmi vážný zánět prostaty, horečku, krev v moči a musel podstoupit chirurgický zákrok, užívá teď antibiotika a jeho stav se výrazně lepší. Druhým psem je fenka Chelsea, která neustále zvracela a po vyšetření se ukázalo, že bude mít zacpaný zažívací trakt – buď cizím tělesem nebo může jít i o nádor. Bude muset podstoupit také zákrok. Pak máme aktuálně 3 zvířata v přímé péči, dvě z nich je možné si i virtuálně adoptovat. Třetí z nich je fenečka Amálka, starší fenka od pána bez domova, která se k němu bude vracet, až se zlepší jeho zdravotní stav. Za měsíc budeme mít taky velkou očkovací akci pro zvířata od lidí bez domova a tam jako každý rok přijde kolem 120 zvířat, které nejdříve projdou veterinární prohlídkou a poté budou očkována a zbavena parazitů. Někteří psi budou od nás jistě zase potřebovat pomoc s léčbou různých onemocnění a zranění… Takže pořád je co dělat.
Nějaké rady pro lidi, kteří si chtějí vzít pejska, či kočku ze spolku do vlastní péče?
Především bych všem lidem, kteří si chtějí pořídit zvíře doporučila, aby si nejdříve odpověděli na několik otázek:
Mám dost času, abych se svému zvířeti věnoval/a tak, jak by potřebovalo?
Jsem ochotný/ochotná zvířeti přizpůsobit svůj životní styl a způsob života (např. způsob dovolené, potřebné venčení psa apod.)?
Souhlasí všichni doma s pořízením zvířete?
Mám dostatek financí na případnou léčbu zvířete?
Zvíře je závazek na mnoho let a hlavně u psů znamená značné přizpůsobení svého stylu života zvířeti a jeho potřebám – například procházky, výlety, dopřát zvířeti smysluplnou činnost, nenechávat ho 10 hodin doma samotného, atd.
Chce to všechno zvážit a zodpovědně si říct, jestli je tohle všechno pro mě OK. Lidem, kteří od nás chtějí adoptovat zvíře, dáme dopředu vyplnit dotazník, kde mají šanci se nad tímto zamyslet. Zároveň dostaneme zpětnou vazbu a informace o domácím zázemí a zkušenostech případného zájemce.
Kde berete finanční prostředky?
Aktivně se snažíme rozvíjet vztahy s našimi stávající dárci, informujeme je o tom, jak jejich finance zvířatům pomáhají, a tak vědí, co se s jejich dary děje. Nové dárce získáváme často na sociálních sítích, někdy si nás najdou sami, přečtou si o naší činnosti třeba na webu, v různých rozhovorech, vidí nás v médiích a pak pošlou zvířatům dar. Na projekt „Zdravá zvířata – zdraví lidé“ máme i dotaci od hl. m. Prahy a MČ Praha 5. Ty nám ale zvládnou pokrýt akorát tento projekt zaměřený na prevenci přenosu infekčních chorob ze zvířat na lidi (viz. naše očkovací akce a léčba infekčních zvířat).
Tady bych opravdu moc chtěla všem našim dárcům poděkovat, protože bez nich bychom tolika zvířatům nikdy nedokázali pomoci. Dárci jsou náš poklad!
Co je na Vaší práci nejtěžší?
Nejtěžší je řešit případy, které řešitelné nejsou. Teď mluvím hlavně o zvířatech u majitelů, kteří se o ně starají špatně, ale vy víte, že jim je pověřené úřady stejně neodeberou. Nejsou to zvířata týraná bitím, hlady, ale ty se špatnou péčí, přivázané u boudy, zavřené celý život na dvorku apod. Úřady je odebrat nemohou, majitel vám je nechce dát ani prodat a vy nemůžete dělat nic. Někdy pak pomůže až medializace případu, ale někdy ani to ne. Tyhle případy jsou pro mě nejtěžší.
Při řešení některých případů musíme taky volit z variant „menší zlo“, teď mluvím hlavně o zvířatech od lidí bez domova. S nimi ale pak zůstáváme v kontaktu a snažíme se s nimi pracovat na změně k lepšímu. A ze zkušenosti musím říct, že se to naštěstí celkem i daří.
Vzpomenete si na prvního zachráněného pejska?
To si vzpomenu naprosto přesně. 😊 První kauza, co jsme ve Psím životě řešili, byla záchrana dvou fenek se štěňaty. Jejich majitel byl pán bez domova, bydlel v takovém provizorním příbytku ve křoví. Jeden den ho odvezla záchranka se selháním srdce a prognóza jeho zdravotního stavu nebyla dobrá. Dojela jsem za ním do nemocnice, pobavili jsme se o možnostech a on nás poprosil, ať se o celou tu smečku postaráme. Tak jsme to udělali a všichni pejsci našli postupně nové domovy.
Comentários